Říjen 2008

Mé soukromé Idaho

3. října 2008 v 8:00 | Tomáš Zabilanský |  Film
Mé soukromé Idaho
My own private Idaho
Režie Gus Van Sant, 1991, 102 min.
Palace Pictures 2008

Americký režisér Gus Van Sant tímto nezávislým dramatem z počátku devadesátých let naznačil pozdější experimenty s vyprávěním filmového příběhu (tzv. vyprázdněná narace - Gerry, Slon). V některých scénách zrychluje plynutí filmového času, např. použitím několika záběrů se zastavenou akcí (sošné polohy milenců), jindy vyprávění naopak zpomaluje a vyprazdňuje, aby zachytil atmosféru situace (dlouhé záběry krajiny, běžících mraků, symbolické výjevy lososů skákajících na cestě domů proti říčnímu proudu) či zdůraznil vnitřní psychologii postav (snové výjevy a vzpomínky doprovázející záchvaty hlavního hrdiny). Do těchto postupů směřujících k většímu civilismu ovšem z důvodů pro mne nepochopitelných vkládá teatrální scény plné knižních dialogů. Postavy jsou místy povrchně vykresleny, ale jejich životnosti napomáhají výborné herecké výkony - zejména hlavních představitelů Keanu Reevese a Rivera Phoenixe (tragicky zesnulého bratra současné hvězdy Jaquina Phoenixe). Příběh je poměrně odhadnutelný až schematický, ale živí ho vtipné režijní nápady (obrazy hlavních postav, prostitutů promlouvajících z obálek pornočasopisů) a pozvolná, meditativní atmosféra. Z hlediska dramatické ucelenosti jde ovšem o počin zvláštně polovičatý.


Blackwater

3. října 2008 v 8:00 | Čestmír Lang |  Odborná literatura
Jeremy Scahill: Blackwater - The Rise of the World's Most Powerful Mercenary Army
Nation Books 2008, 452 s.

Fakt, že Spojené státy vedou iráckou válku také s pomocí soukromých žoldnéřů, je znám nejpozději od února 2004, kdy byli čtyři profesionální vojáci firmy Blackwater lynčováni ve Faludže a jejich mrtvoly pověšeny na jeden z mostů. V září roku 2007 se ocitli vojáci této soukromé armády ve zprávách světového tisku, když v Bagdádu zastřelili 17 civilistů. V knize novináře Jeremyho Scahilla je osvětleno pozadí vzniku a vzestup tohoto podniku ve strukturách Bushovy administrace. Fundamentalistický křesťan a multimilionář Erik Prince začal v roce 1996 budovat firmu, v níž je v současné době zaměstnáno 2300 vojáků v devíti zemích. V případě potřeby může Prince v krátké době mobilizovat několik desítek tisíc žoldnéřů, kterým nabízí mnohonásobný výdělek amerických vojáků. V případě zabití nebo vražd neplatí pro zaměstnance Blackwateru žádný zákon. Prince vyjednal tuto zvláštní podmínku přímo s Donaldem Rumsfeldem, který zprostředkoval i vazby mezi CIA a Blackwater. Scahill dokládá, že se firma podílela na leteckých transportech muslimských bojovníků do vězení ve státech třetího světa, kde byli podrobováni tvrdému mučení. Princeův podnik se rychle etabloval v rámci moderního vedení války a je připraven přebírat i policejní úkoly v USA. Generální zkouškou pro takové nasazení byly akce soukromé armády při záplavách v New Orleansu v srpnu 2005. Scahillova kniha prezentuje řadu šokujících detailů.


Burn Babylon Burn

2. října 2008 v 8:00 | Alex Švamberk |  Hudba
Bloodclot: Burn Babylon Burn
Bloodclot 2008

Bloodclot nejsou tak slavní jako jiní představitelé newyorského hard coru. Jejich role na konci osmdesátých let byla jen epizodní, protože kytarista Scott Roberts a bubeník Danny Schuler dali záhy přednost Biohazard. K projektu se vrátili až před třemi lety, kdy Biohazard přerušili činnost. V kapele se sešla špička newyorské metalcorové scény. Druhým kytaristou je Eric Klingera z Pro-Pain, basy se chopil Rick Lopez z Merauder a k mikrofonu se postavila jedna z nejvýraznějších postav newyorské scény, zpěvák Cro-Mags John Joseph. Právě Joseph, ovlivněný rastafariánstvím, dal projektu další dimenzi, nekončí jen u obligátního vykřičení vzteku na mizérii současného světa. Vyzývá ke změně, k boji a k destrukci stávajícího politického systému. V klíčové závěrečné skladbě Subtext vyzývá posluchače, aby otevřeli oči a poznali, že je tu jen jedna duše, jeden osud, které dávají světu něco skutečného. Přestože je John Joseph, kterého ovlivnili Bad Brains, hluboce spirituální, nekáže, neobrací posluchače k víře jako bílí metalisté z P.O.D., ale pokouší se jim ukázat možnou alternativu k drsné orwellovské realitě. Stylová důrazná hudba, která spojuje moderní hard core s prvky thrashe i biohazardovským nebo propainovským odsekávaným rytmem, přes nesporně vysokou úroveň nic vysloveně nového nepřináší, i když skladby jsou promyšlené a nabízejí řadu změn motivů i tempa. Tady jde hlavně o poselství.

Filosofický časopis 4/2008

2. října 2008 v 8:00 | Jiří Olšovský |  Odborná literatura
Filosofický časopis 4/2008

V novém čísle Filosofického časopisu se M. Sobotka zabývá descartovským problémem cogita (myšlení). Už u Aristotela náš filosof odhaluje, že se věnoval podobným fenoménům jako Descartes: základem duševního života je vjem. Důležitý rozdíl mezi dvěma filosofickými velikány je ten, že u Aristotela je člověk plně součástí světa, u Descarta pak je sledován obrat k subjektivitě, v níž pracuje pojmově objevené vědomí s jeho výlučnou schopností disponovat svými myšlenkami (idejemi). Je však zahlédnuto, že tu byl již A. Augustinus, který svým způsobem předjal Descartovo novověké stanovisko vědomí s upevněnou pozicí nitra a konstituujícího já. Mysl se tak stala polem odkrývání pravdy. Musel přijít Hegel, aby opět obnovil objektivnější typ poznání, ovšem při uznání novověkého reflexivního stanoviska. Richard Rorty se ve svém příspěvku zabývá filosofií mysli. I zde se ukazuje, že subjektivní sféře je třeba věnovat pozornost, aby filosofie neupadala do nebezpečí dogmatismu. Takto jsou vyzdviženi filosofové typu Nagela, Searla, dále myslitelé, jako je Dennett, zdůrazňující holistická stanoviska. M. Ďurďovič se podnětně vyrovnává s Gadamerovou hermeneutikou a rozumějící sociologií (Schütz, Weber). Ukazuje, že koncepce rozumějící sociologie nacházela své inspirační zdroje v Heideggerově hermeneutické fenomenologii (v pojmech rozvrhu, rozumění, předporozumění apod.). J. Šmajs konečně rozvíjí svou filosofii respektu a úcty k přírodě, jejíž vykořisťování je třeba zastavit.


Králové a královna

1. října 2008 v 8:00 | Jiří G. Růžička |  Film

Králové a královna / Rois et reine
Režie Arnaud Desplechin, 2004, 150 min.
Hollywood Classic Entertainment 2008
Francouzský snímek zachycuje život třicetileté ženy obklopené pěti muži: dospívajícím synem, umírajícím otcem, ve vzpomínkách se vracejícím mrtvým manželem, budoucím manželem, kterého si Nora vybrala zejména z pragmatických důvodů, kvůli jeho bohatství, a nakonec Ismaëlem, jejím předchozím partnerem. Příběh je vyprávěn subjektivně, z pohledu Nory, postupně však zjišťujeme, že její představy o vztahu jednotlivých mužů k ní jsou zkreslené anebo zcela opačné, než je tomu ve skutečnosti. Ismaëlův příběh tu vytváří jakousi samostatnou kapitolu - na rozdíl od Nory je to výstřední intelektuál, který se živí jako skladatel. Na čísi žádost byl převezen do psychiatrické léčebny, odkud se nemůže dostat. Postupně se vynořují další postavy, jako "nezodpovědná" Nořina sestra nebo ředitelka psychiatrické léčebny, které se stávají součástí pavučiny nešťastných a povrchních vztahů hlavních hrdinů. Režisér originálně pracuje s hudbou, kterou nechává zaznívat mimo obrazový kontext, a diváka tak neustále zneklidňuje. Snímek je plný filosofujících myšlenek, které mu dodávají hlubší podtext, ubližuje mu však příliš dlouhá stopáž, takže v závěru divákovo soustředění polevuje a promluvy jednotlivých postav jsou jen stěží zachytitelné. Zvláště ta, v níž dává Ismaël životní lekce Nořinu synovi, je po několika minutách až nesnesitelná.

Jatka č. 5

1. října 2008 v 8:00 | Zuzana Malá |  Beletrie

Kurt Vonnegut: Jatka č. 5
Přeložil Jaroslav Kořán
Argo 2008, 156 s.
Svůj asi nejznámější román vydal Kurt Vonnegut v roce 1969. Dílo, ve své době přijaté s velkým ohlasem, bylo vnímáno jako zásadní protiválečný text. Základní osa příběhu o bombardování Drážďan čerpá z autobiografických zážitků, neboť Vonnegut byl jedním z amerických válečných zajatců, kteří bombardování přežili v podzemním krytu místních jatek. Román ukazuje nesmyslnost, brutalitu a tragičnost války s opakovaným závěrečným povzdechnutím "Tak to chodí". Kromě děsivých obrazů války sleduje autor vývoj nadpřirozených schopností hlavního hrdiny, jenž putuje časem a navštěvuje mimozemšťany na planetě Tralfamador. Tato originální kombinace žánru sci-fi s reálným svědectvím o prožitých hrůzách kontrastně zvýrazňuje válečnou absurditu. Dramatická linie příběhu, doprovázená zmatenými výlevy hlavního hrdiny o životě zelenkavých mimozemšťanů, je formálně zpracována typickou postmoderní variací přeryvů, zámlk, odboček, jež jsou od sebe odděleny rovněž graficky. Ve své době platily tyto hrátky se žánry a klišé za originální, v současnosti se však plíživě připomíná pochybnost, zda čtenář 21. století nemá již za sebou příliš mnoho formálních a tvarových variací, aby mohl být ještě překvapen nápaditostí zpracování tématu. Originální myšlenky Kurta Vonneguta bezesporu zůstávají, je ale otázkou, zda lze dnes říci totéž o jeho stylu.