Září 2008

Jadrné memento

30. září 2008 v 8:00 | Karel Kolařík |  Odborná literatura
Bernard Pitrun: Jadrné memento - životopisný nástin českého provinciála jezuitů Leopolda Škarka SJ (1874-1968)
Refugium Velehrad-Roma 2008, 472 s.
Nakladatelství Refugium vydalo starší životopisnou monografii Bernarda Pitruna, v níž tento jezuitský historik představuje významnou osobnost české provincie Tovaryšstva Ježíšova, jejího prvního provinciála Leopolda Škarka. Pitrun je ve své monografii maximálně podrobný, snaží se představit portrétovaného co nejdetailněji a současně směřuje k příběhovému pojetí ("rekonstruuje" uskutečněné rozhovory, zasazuje do životního rámce drobné příběhy a historky…). Důkladně sleduje Škarkovu cestu k řádu, jeho spirituální vývoj, studia i duchovní a pedagogické aktivity, a to až do jeho posledních let (1951-1968), která strávil v Charitním domě řeholních důchodců na Moravci. Pitrun ve své knize vychází z dochovaných rukopisných Škarkových memoárů, z nichž frekventovaně cituje a jež konfrontuje s dalšími souvisejícími dokumenty. Výsledky jeho pilného bádání poněkud relativizuje redakční zpracování knihy. Lapidární Poznámka redakce sice text označuje za "nečesaný reliéf", jenž "může svou nezaokrouhleností inspirovat ty, kteří hledají osobitý způsob, jak jít za Pánem", nicméně přínosnější by bylo zevrubněji nastínit okolnosti vzniku této knihy a upravit i její text (např. eliminovat nespočetné synonymické varianty, kterými coby vysvětlivkami Pitrun doplňuje nejeden srozumitelný termín).

Hrob bílého muže

30. září 2008 v 8:00 | Jan Novotný |  Odborná literatura

Juraj Chmiel: Hrob bílého muže aneb Afrika skutečností a snů
Mladá fronta 2008, 149 s.
Hrobem bílého muže byla nazývána subsaharská Afrika, kde kdysi reprezentovat koloniální velmoci bylo trestem blížícím se rozsudku smrti. Cestovat po jejím území není pro Evropana bez problémů ani dnes, když už hlavní nebezpečí nepředstavují tropické nemoci, ale neurovnané politické poměry a z nich plynoucí nepořádek, korupce a kriminalita. Autor, afrikanista a diplomat, líčí cestu pěti zeměmi, kterou podnikl se svou manželkou (na rozdíl od Hanzelky a Zikmunda nikoliv vlastním autem, ale letadly, autobusy, taxíky). Jeho znalost historie a kultury spolu se schopností barvitě vylíčit cestovní zážitky způsobuje, že pět států černého kontinentu nabude pro čtenáře nezaměnitelné individuality: nejlidnatější Nigérie nejvíce působí dojmem země vymknuté z kloubů, Niger je nejkrutěji stíhán nepřízní přírody, Benin (dříve Dahome) působí po umoudření marxistického prezidenta nejcivilizovanějším dojmem, Rovníková Guinea je nejbohatší a Kamerun oplývá přírodními krásami. I když autor vidí i nadějné náznaky, jeho celkový soud o budoucnosti je chmurný: "Do Afriky se cpou obrovské peníze, vedou se učené řeči a výsledkem jsou stále se prohlubující lidská katastrofa, bída, hlad a zbytečné války a krveprolití." Dnešní Afriku čtenáři přiblíží také autorovy barevné fotografie a kresby jeho ženy.

Antropologie náboženství

29. září 2008 v 8:00 | Lukáš Gregor |  Odborná literatura

Fiona Bowie: Antropologie náboženství - rituál, mytologie, šamanismus, poutnictví
Přeložil Vladimír Petkevič
Portál 2008, 519 s.
Na základě kursu, který vedla na University of Wales Lampeter, shromáždila pedagožka Fiona Bowieová dílčí poznatky a odpřednášený materiál do podoby sborníku. Edukativní funkce je znatelná, bohužel až příliš, čímž si autorka omezuje cestu k esejisticky pojatým, ne tak empiricky podloženým částem textu. Její antropologie náboženství se vyznačuje faktograficky uchopeným vnímáním konkrétních témat; oprošťuje se od vlastních závěrů, filosofických (teologických) úvah a nových souvislostí. Ačkoliv by právě takto pojatý text byl "dobrodružnější", učebnice je tzv. nutným zlem a umožní čtenářům, aby k náročnějším publikacím měli patřičné základy. Ostatně samotná struktura Bowieové knihy napovídá, že se jedná o úvod do dílčích problematik. Kapitoly o mýtu, rituálech, šamanismu nepřesahují třicet stran. To proto, aby se dostalo i na neméně zajímavé (a pro širší kontext potřebné) otázky o souvislostech náboženství s pohlavím, životním prostředním; stejně tak nejsou opomenuty různé projevy čarodějnictví. Vše podává Bowieová dostatečně srozumitelně, snad až na první kapitoly věnované teoretickým vymezením. Pro takto důkladně uchopenou učebnici je nezbytný obsáhlý rejstřík a bibliografie; výčet další literatury se nachází vždy na konci každé kapitoly a je vpravdě vyčerpávající.

Red Pills For Daddy

29. září 2008 v 8:00 | Alex Švamberk |  Hudba

Foolk:Red Pills For Daddy
Dreadred/Starcastic 2008
Dušan Vančo alias Foolk, který se zaměřuje na práci se samply, vydal letos svou debutovou desku. Album, které volně poletuje na pomezí elektronické hudby, nu-jazzu a hip i trip hopu, je vyzrálé, však také jeho autor má ještě pod starým názvem Foolcut na kontě čtyři EP nabízená volně ke stáhnutí. Jednotlivé skladby nesplývají, každá má trochu jinou náladu, většinou z nich však odkapává osamělost a smutek. Nejlepší jsou skladby, které mají blíže k filmové hudbě, jakou je úvodní My Home, postavená na samplu z dílny Ennia Morriconeho. Ale stejně dobrá je i nu-jazzová Saint Michael, v níž Vančo nepotřeboval podobnou výpůjčku, a přesto zní jako z francouzského filmu sedmdesátých let. Podobnou tesknotou oplývá i hutnější přerývané Six, které na konci oživuje trubka. Vančo není elektronický purista, kombinuje smyčky, samply a kratičké elektronické motivy s akustickými nástroji, především s kytarou nebo s už výše zmiňovanou trubkou. Někdy jsou však stylová vybočení až příliš velká, což se týká zejména hybného Smack The Funk, které svou dravostí ani náladou a zvukem nezapadá do ladění desky. Za podstatnější nedostatek bych však považoval, že Vančo končí u recyklace, která je sice působivá, ale mnoho nového nepřináší. Při opakovaném poslechu také vystupuje do popředí, že často jde cestou nejmenšího odporu: použije první postup, který se mu namane, a už nehledá další, méně prvoplánové možnosti.

El americano

28. září 2008 v 8:00 | Lukáš Rychetský |  Odborná literatura

Aran Shetterly: El americano - muž, který bojoval po Castrově boku za svobodu Kuby
Přeložila Naďa Funioková
Jota 2008, 294 s.
Hrdinou kubánské revoluce a maskotem levicové mládeže po celém světě se stal Che Guevara. Zapomenuté naopak zůstalo jméno jiného komandanta nekubánského původu, Williama Morgana. Morgan byl dobrodruh a jako třicetiletého jej právě touha po dobrodružství s trochou ideálů o spravedlivém státě přivedly mezi partyzánské bojovníky SNFE (Druhá národní fronta Escambray). Zde se díky svému vojenskému výcviku rychle stal jednou z vůdčích postav a brzy i hrdinou kubánského lidu, jemuž musel bílý Američan v boji proti Batistovu režimu jistě připadat kuriózní. Kniha prostřednictvím líčení Morganova osudu odhaluje zapomenutá a utajovaná fakta o kubánské revoluci, přičemž mnohokráte dokládá, že boje o svobodu zdaleka nevedlo jen Fidelovo Hnutí 26. července a že za mnohé Castro vděčí těm, které krátce po úspěšném převratu zavrhl jako politické odpůrce. Morgan byl bytostným antikomunistou a stejně jako jeho spolubojovníci v SNFE bojoval za svobodu a demokracii. Jeho prokletím byla důvěra ve Fidela Castra a naivita, s níž věřil, že Castro je odpůrcem komunismu. Ačkoliv se mohl zapojit do kontrarevoluce financované CIA, do poslední chvíle důvěřoval Fidelovi, i když měl oprávněný strach z radikálního Che Guevary, a prohlédl, až když bylo pozdě. Shetterly napsal napínavý životopis, jenž svou formou osciluje mezi několika žánry; občas však není úplně jasné, odkud pocházejí jeho informace.

Gauß – Eine Biografie

28. září 2008 v 8:00 | Čestmír Lang |  Odborná literatura

Hubert Mania: Gauß - Eine Biografie
Rowohlt 2008, 368 s.
Celosvětový ohlas románu Daniela Kehlmanna Vyměřování světa (česky 2007) zesílil zájem o Carla Friedricha Gauße, jednoho ze zakladatelů moderní matematiky. Autorovi se v jeho biografii daří přiblížit to, na čem ztroskotává řada učitelů matematiky nebo fyziky: vysvětlit Gaußovy matematické, fyzikální a astronomické objevy bez hlubších znalostí přírodních věd tak, že jim žáci porozumějí. Jinak potvrzuje Gaußův životopis známý paradox: čím větší je geniální výkon v oblasti vědy nebo umění, tím větší bývají deficity charakteru v rovině lidské. V této hypotéze je vnitřní logika: při absolutním zaujetí pro řešení problémů se géniům zdá být běžný život spíše přítěží než zdrojem radosti. Mozek správce göttingenské hvězdárny a perfektního topografa hannoverského království patrně pracoval neustále, aby zjednodušoval a nově strukturoval matematickou vědu; stal se tak v normálním životě takřka společenským autistou. Gauß byl nejen v rodině, ale ve styku s okolím i s mecenáši arogantní, tvrdohlavý a bezohledný. Přesto měl nezbytné štěstí: v kritickém okamžiku se většinou objevila vlivná osoba fascinovaná jeho výkony. Jinak by nemohl přivést na svět padesát originálních objevů, z nichž první a nejznámější vznikl z tvrdohlavosti devítiletého génia. Tehdy ve škole z lenosti za necelé dvě minuty přišel na metodu pro lehký součet všech čísel od jedničky do stovky.

Obrys jednoho života

27. září 2008 v 8:00 | Magdalena Wagnerová |  Beletrie

Thomas Bernhard: Obrys jednoho života
Přeložili Marek Nekula a Vratislav Slezák
Mladá fronta 2008, 304 s.
Soubor pěti próz, které tematicky vycházejí ze vzpomínek na dětství a mládí (Příčina, Sklep, Dech, Chlad a Dítě), se u nás objevuje v druhém, opraveném vydání. Říká se, že jde o texty s největším přídělem autobiografičnosti, co se Bernhardova díla týče. I když právě tento autor patří spíše k tvůrcům, pro které je skutečnost jen jakýsi odrazový můstek k vyjádření čehosi mnohem hlubšího. I zde se Bernhard zlobí, i zde žaluje a ukazuje prstem na Rakousko, dusivou a sebezničující atmosféru rakouských měst i celé rakouské společnosti, výchovnými a zdravotními ústavy počínaje a krajinou dětství konče. Jenže Thomas Bernhard není jen vzpurným žalobcem, on je především bytostným literátem, jehož zdánlivě nekonečné věty litanií udržují čtenáře v permanentním napětí, jež ochládá až dlouho po přečtení posledního slova textu. Ponořeni v změť ostrých slov a nenávistných souvětí jsme vydáni napospas nepříteli, který nás neohrožuje, ale pomáhá nám lépe se vyznat v sobě. Publikace je doplněna obsáhlým doslovem Jaroslava Stříteckého, který svůj rozbor končí slovy: "T. B. žil v běžném povědomí své vlasti jako zosobněný skandál… mnozí nepochopili, že hlas volajícího na poušti neproklíná, ale ohlašuje naději." Ať už tyto prózy chápeme jako žalobu, stížnost, stesk, povzdech, konstatování daného faktu, symbol anebo shodně s J. Stříteckým jako naději, ve všech případech stojí za to Bernharda číst.

HEALTH // DISCO

27. září 2008 v 8:00 | Jiří G. Růžička |  Hudba

HEALTH:HEALTH // DISCO
Lovepump United 2008
Na jejich profilu na MySpace (myspace.com/healthmusic) se dozvíte, že jsou ovlivněni: "EXMODELSKRAFTWERKNOISEPiLTELEVISIONSTOCKHAUSEN-LIARSTHELOCUSTBLACKDICEMBVANIMALCOLLECTIVEYESSWANSCAN-LEDZEPPELINDKSONICYOUTHSTEVEREICHTALKINGHEADSGAMELANJOYDIVISION-THEZOMBIESBLACKSABBATH-BLACKFLAG". I proto není zase takovým překvapením, že se jejich debutové album Health z roku 2007 pohybovalo na hranici mezi metalem, noisem a taneční hudbou. Letos vydala skupina album remixové, na němž najdeme původní skladby v novém, tentokrát už jenom tanečním hávu. Není to ale žádné disco, alespoň ne ve smyslu diska let osmdesátých, nýbrž zvukově bohaté a rytmicky nápadité skladby ve stylu skupin Vitalic nebo Crystal Castles (s nimi se ostatně Health přátelí a píseň Crimewave najdete na obou debutech). Hned tří podob se dočkala skladba Triceratops, dvakrát od Acid Girls a jednou od CFCF, přičemž pokaždé ve zcela jiném rytmu. O tom, že má skupina blízko i k punku, se můžete přesvědčit v záznamu živě nahraných skladeb Triceratops a Crimewave na pitchfork.tv. Druhou jmenovanou tu uslyšíte ve verzi bez elektronického bubeníka a syntezátorů, pouze s použitím klasických bubnů a elektrických kytar. Obě sice poznáte jen stěží, extatický výkon zpěváka ale stojí za to. Ostatně v říjnu hrají jako předkapela elektroniků Nine Inch Nails na jejich americkém turné a v listopadu se přidají ke kytarovým Of Montreal. Široký rozptyl!

Titeuf to vidí jinak

26. září 2008 v 16:08 | Jiří G. Růžička |  Beletrie

Zep: Titeuf to vidí jinak
Přeložil Luděk Janda
Mladá fronta 2008, 48 s.
Hrdina tohoto komiksu, Titeuf, je malý rošťák, srovnatelný třeba s Goscinnyho Mikulášem. Na rozdíl od něho však řeší problémy s vlastní pubertou a setkává se s pojmy, které jsou v jeho věku (asi kolem deseti let) vyhrazeny spíše dospělým. Třeba "podvědomí" mu vnucuje sny, které se mu příliš nelíbí, a nejraději by si ho "podal, jako kohokoliv jinýho". Publikace (tato je v původní chronologii pátá) není celistvým vyprávěním, ale na každé straně přináší nový Titeufův příběh. Jejich kvalita není příliš vyrovnaná a některé díly vyznívají spíše trapně. Používají se tu slova jako debil, pinďour, francouzák, zkrátka pojmy, které dětem ještě voní po zakázaném ovoci. Možná i proto sklízí Titeuf po celém světě úspěchy. Děti se tu setkávají s prodavači drog, bezdomovci, smrtí a sám Titeufův otec patří mezi nezaměstnané. V publikaci je uvedeno, že je určena dětem od osmi let, tuto hranici bych však posunul alespoň o dva roky výš. A který příběh je nejlepší? Podle mě ten, v němž Titeuf a jeho kamarád Eman neumějí na písemku z matiky, a tak se rozhodnou, že se za lepší výsledek pomodlí. Nakonec však ukradnou v kostele sošku Panenky Marie, o níž jim předtím jedna z jeptišek prozradí, že je to Boží matka, a píší Bohu, že jim musí pomoci s písemkou, jinak jeho unesené matce něco provedou. Třeba jí rozřežou na nudličky…

21/87

26. září 2008 v 16:05 | Kamila Boháčková |  Film

21/87
Režie Arthur Lipsett, 1964, 9 min.
nfb.ca
Svěží snímek, jenž má zlomek vepsaný už ve svém názvu, vzdává hold fragmentu, útržku, pohledu. Jedná se o patrně nejznámější film kanadského experimentátora Arthura Harolda Lipsetta, který ovlivnil George Lucase i Stanleyho Kubricka. Lipsettova expresivní obrazově-zvuková báseň je skicou Ameriky 60. let minulého století. Jedinečná je na tomto snímku zejména intuitivní práce s rytmem a střihem filmu, v němž se zvuky a ruchy mísí s obrazy ve zvláštním kontrapunktu, který jim však dodává nové souvislosti. Zároveň však nepostrádá hudebnost a lehkost. Inspirací byla režisérovi zjevně hudba, jíž byl přímo posedlý. Lipsett kombinuje archivní materiál s částmi natočenými ruční kamerou a vytváří svéráznou hudební a zvukovou impresi z newyorských a montrealských ulic. Na první pohled spolu nesouvisející obrazy a útržky se stávají metaforou postupné mechanizace těla, líčí pocit stále se zrychlujících gest i pohybů, které však nemají žádný hlubší smysl, stávají se marností. Lipsettovi se podařilo zachytit čistě filmovými prostředky pocit plynutí času. Přestože tento rodák z Montrealu, jenž v nedožitých 50 letech spáchal sebevraždu, nenatočil ani deset filmů, zapsal se díky své expresivní práci s nalezeným materiálem (tzv. found footage) do dějin světového filmového experimentu.

Olga Havlová, střízlivý korektor potrhlých nápadů

25. září 2008 v 11:22 | Zuzana Malá |  Odborná literatura

Síla věcnosti - Olga Havlová,střízlivý korektor potrhlých nápadů
Respekt 2008, 165 s.
U příležitosti nedožitých 75. narozenin Olgy Havlové vychází kniha Síla věcnosti, jež představuje mozaiku vzpomínek, rozhovorů či dopisů bezmála třiceti spisovatelů a publicistů, prostřednictvím jejichž úvah a myšlenek vyvstává osobnost manželky bývalého prezidenta v barevné plasticitě a lidskosti. Úvodní text Václava Havla z Dálkového výslechu dokládá důležitost Olžiny přítomnosti v jeho životě jak v rovině osobní, tak spisovatelské: v jeho textech či dopisech z vězení trvale vystupuje jako rovnocenný partner dialogů. Jakkoliv je klam součástí lidské paměti, osobnost Olgy Havlové je v různorodých vzpomínkách doprovázena podobnými přívlastky: přímá, urputná, racionální, paličatá, nepoddajná apod. Životním postojem jí byla vrozená hrdost, jež jí nedovolila ustoupit či vzdát se v těch nejobtížnějších chvílích života, v době tak složitě nestálé. Kniha vzpomínek na Olgu Havlovou je záslužnou sbírkou úvah lidí, pro které vítězství pravdy a lásky ještě nebylo omletým klišé bez významu. Bez dojemných gest odkazují k různorodým peripetiím často i vlastního života v komunismu, k návštěvám na Hrádečku a dokumentují obyčejné dny života první dámy, jejíž myšlenkový rozptyl se stejně přirozeně pohyboval od houbaření po úvahy nad literaturou. Bez patosu odhalují sílu života v pravdě.

Love, peňáze/láska

25. září 2008 v 11:19 | Lukáš Rychetský |  Hudba

DNA:Love, peňáze/láska
Sony/BMG 2008

Dlouho očekávané sólo rapera DNA z bratislavského uskupení Názov stavby (Enes) je na světě a nelze než konstatovat, že pokud někdo ještě dnes zosobňuje obsahem svých textů výše zmíněnou skupinu, je to právě on. Album se vrací ke kořenům a v rámci slovenského hip hopu by jistě sneslo označení trueschool. Nenajdete zde jediný povinný party track a naopak nahlédnete za oponu života jednoho z nejtalentovanějších slovenských raperů. DNA nepotřebuje ve svých textech komentovat válečné hry mladší generace a zaměřuje se převážně na svůj osobní život. Pomalejší frázování, než na které jsme u něj zvyklí, skvěle ladí s beaty, jež z velké většiny obstaral v poslední době neuvěřitelně produktivní G-bod. Za zmínku jistě stojí rádii ignorovaný pilotní singl se zpěvačkou Zdenkou Prednou, jenž je výborným opisem dlouhotrvajících vztahů, jimž dochází dech. Při poslechu skladby Diamanty navždy, kde se sešlo všech pět původních hudebníků z Enes, je člověku až líto, že namísto tohoto uskupení už máme jen dvě skupiny, a sice Drvivou menšinu a Lůzu. Právě pro fanoušky vytříbené slovenštiny a osobitých textů je tu DNA se svou deskou jako náplastí. Dojem z podařené práce kazí jen obal, na němž se DNA ukazuje do půl těla a tak trochu následuje hiphopové klišé, jež říká, že svaly a tetování je třeba ukazovat při každé příležitosti.

Spálené vzpomínky

24. září 2008 v 11:57 | Lukáš Gregor |  Film

Spálené vzpomínky
Things We Lost in the Fire
Režie Susanne Bierová, 2007, 113 min.
MagicBox 2008
Téměř padesátiletá Susanne Bierová bezpochyby náleží k soudobým hvězdám dánské kinematografie, zvláště s novým tisíciletím dostala její tvorba ráz precizně uchopeného díla. Na Bierové je sympatické, že ví, co chce říct. I proto jí lze odpustit věsměs chmurnou atmosféru a tklivé scény, s nimiž rozhodně nešetří. Zatímco ve snímku Po svatbě, právě distribuovaném v kinech, zachází s proléváním slz ještě s rozmyslem, ve Spálených vzpomínkách už na hranici divákovy trpělivosti. Naštěstí i zde režisérka opírá svůj talent o důvěryhodný scénář (situace, dialogy, motivace postav) a nadprůměrné herecké uchopení (Halle Berryová, Benicio Del Toro). Její zatím poslední snímek citlivě nahlíží na tragédií postižené manželství a rodinu, která chce nabrat novou naději, k níž ale vede trnitá (drogová) cesta. Ovdovělá Audrey po ztrátě manžela totiž dá šanci jeho příteli, na heroinu závislém Jerrym. Pomůže mu zbavit se závislosti a přijme ho do své rodiny. Jenže boj nemusí mít pouze jeden (a jen vítězný) konec. Tentokrát se Bierová ještě více odstřihla od svých kořenů (Dogma 95), neprotlačuje tolik ruční kameru a realistické vyznění opírá více o uvěřitelné postavy než o syrový styl. DVD vyšlo doplněné o vynechané záběry a diskusi o filmu.

Tančím tak rychle, jak dokážu

24. září 2008 v 11:46 | Vít Kremlička |  Beletrie

Barbara Gordon: Tančím tak rychle, jak dokážu
Přeložila Jitka Beránková
Portál 2008, 296 s.
Zas cos mě volá z oněch míst (nezkoušejte si mě plíst!): jeden z nejlepších románů uplynulého třicetiletí, mapující nejenom ducha městské společnosti v USA. V komorní autobiografii Barbara Gordonová vytyčila neuralgické body "společnosti úspěchu". Čtenář ani nemusí být nadán sympatiemi pro všechno americké, ale povšimne si (snad) analyzovaného problému přepracovanosti a duševní vyprázdněnosti, oněch až zhoubných rozměrů nabývajících zbožních vztahů, které vedou nakonec vždy k tupé prázdnotě a přecpanosti, a vzpouře ženského ducha vůči takovému stavu reality. Superlativ úvodem je na místě: před 33 lety patřil v prvním českém vydání literární příběh Tančím tak rychle, jak dokážu k bestsellerům, a zřejmě i dnes: jinými slovy, kdo nečetl, tak ať si to propánajána přelouská, jinak nemá co dodat k duchovním trendům v současné literatuře a v dění vůbec! V podstatě jde o život ženy v soukolí tvrdého byznysu - ženská Moderní doba v knižní podobě, přenosná na podmínky kdekoli v tomto globalizovaném světě; nejsme everyman, leč everywoman! Co můžeme čekat v nadcházejícím věku přikládání skutečných měr kulturním akcentům celoplanetární společnosti? Bude to dlouhé vyprávění žen všech stavů, s ženskou pokorou vůči Zemi a kosmu, kdy mužům nebude na škodu načas mlčet a konečně začít naslouchat hlasům vypravěček…